občanská neposlušnost Pojmem se obvykle označuje úmyslné neuposlechnutí z důvodů náboženských, morálních či politických zásad. V striktním smyslu občanská neposlušnost porušuje zákon, který je sám o sobě nespravedlivý, ale pojem se vztahuje i k protestu proti konkrétní politice, jenž vnímá zákon jako její byrokratický produkt, nebo k tlaku ve prospěch politických reforem.
Pojem "občanská neposlušnost" zavedl americký spisovatel Herny David THOREAU, který jej použil jako název svého eseje z roku 1848, v němž vysvětloval, proč po několik let odmítal platit daně státu Massachusets (z tohoto důvodu dokonce strávil jednu noc ve vězení). Rozhodl se k tomu na protest proti politice vlády Spojených států: proti válce v Mexiku a proti pokračujícímu otroctví na Jihu. Prosazoval a uplatňoval lidskou potřebu postavit se proti nespravedlnosti, jestliže ji uskutečňuje vláda: samotná účast ve volbách nestačí. Povinnost občanské neposlušnosti samozřejmě kontrastuje s povinností občanské poslušnosti, tedy povinností řídit se zákony, často formulovanou politickými filosofy.
Teorii a praxi občanské neposlušnosti vytříbilo století později GÁNDHÍ v kontextu rozvíjení filosofie nenásilného boje. Známým příkladem občanské neposlušnosti se stal pochod k moři, který Gándhí vedl v roce 1932, aby se vzepřel zákazu britské koloniáln1 vlády, podle něhož si Indové nesměli sami vyrábět sůl. Gándhí vysvětloval, že občanská neposlušnost se zakládá na hluboké úctě k zákonu obecně; mělo by se tak dít vždy nenásilně, veřejně a spolu s ochotou odpykat si za porušení zákona plný trest. Občanská neposlušnost by také měla přijít podle Gándhího na řadu v okamžiku, kdy již selhalo přesvědčování a petice. Gándhí se od Thoreaua liší svým důrazem na striktní nenásilí, obecnou povinnost občanské poslušnosti a potřebu vyzkoušet nejprve všechny formy legálního jednání. Thoreauova pozice byla ve svém tónu více individualistická a více protivládní. V diskusi o občanské neposlušnosti poslední doby bylo obvykle přijímáno Gándhího pojetí. John RAWLS například definuje občanskou neposlušnost jako "veřejný, nenásilný a uvědomělý politický čin proti zákonu, uskutečněný obvykle se záměrem dosáhnout změny tohoto zákona nebo politiky vlády" (A Theory oj Justice, s.364).
Obhájci občanské neposlušnosti se obvykle odvolávají na mravní zákon, který stojí nad zákony jakékoli konkrétní vlády, a na potřebu zabránění křiklavému pomšování LIDSKÝCH PRÁV. Oba argumenty najdeme u Thoreaua. Nadto je apel namířen k vyššímu vnitrostátnímu či MEZINÁRODNÍMU PRÁVU. Když aktivisté hnutí za občanská práva na jihu USA v letech 1955-63 porušovali místní zákony o rasové segregaci, mohli se dovolávat americké ústavy. Demonstranti proti jadernému zbrojení či vietnamské válce někdy prohlašovali, že jednají v souladu s mezinárodním právem. Dalším argumentem ospravedlňujícím občanskou neposlušnost je její nutnost v naléhavých případech ohrožení lidského života, kdy nestačí běžné demokratické a volební procesy. Do této kategorie patří podle Bertranda RUSSELLA jaderné zbrojení.
Jednou z ústředních otázek občanské neposlušnosti (kterou však hnutí, jež se uchylují k občanské neposlušnosti, často neřeší) je, zda je záměrem neposlušnosti přesvědčit, nebo donutit. Jestliže snahou demonstrantlJ je dramatizovat SVlJj odpor k určité politice a prokázat sílu přesyědčení odhodláním za svou víru trpět, mohou změnit postoj určité části protivillKlJ nebo, sympatizujících občanů. Toto přesvědč ovací užití neposlušnosti může urychlit řešení kont1iktu dohodou nebo politickou reformou. Na druhé straně, jestliže občansky neposlušní mají v úmyslu zaplnit vězení n~bo nedat politiklJm manévrovací prostor, pak jde již o přímý nátlak na vládu či snahu o bezprostřední prosazení určitých cílů. V praxi není rozdíl tak jasný a může prostě záviset na počtu účastníklJ, ale taktika občanské neposlušnosti mlJže zdůrazňovat buď přesvědčování, nebo přímý efekt.
Například míroví aktivisté, kteří veřejn,ě proniknou na vojenskou základnu a tam se nechají zatknout, zdůrazňují svůj protest proti účelu základny, zatímco ti, kteří se snaží znemožňovat konkrétní operace na základně, usilují o její naprosté znefunkčnění. Občanská neposlušnost zaujímá střední cestu mezi ústavními formami politického jednání.. a vzpourou či revolucí. MlJže být chápána jako extrémní, ale za určitých okolností přijatelná forma protestu ve spektru politických metod užívaných v ústavních a demokratických státech. Snadnější je souhlasit s touto formou protestu, jde-li o protest přesvědčovací, přísně nenásilný a veřejný.
Občanská neposlušnost ovšem může předcházet hnutí naprostého odporu vůči existujícímu režimu, násilným formám protestu nebo vzpouře. Zatímco je totální odpor všeobecně považován za spravedlivý, je-li namířen proti diktatuře, cizí okupaci či zásadně nespravedlivému režimu, bývá zpravidla odsouzen, obrací-li se proti režimu respektujícímu práva občanů, jehož vláda může být ovlivněna nebo vyměněna působením zdola. V konkrétním případě se ale pravděpodobně zastánci a odpůrci občanské neposlušnosti neshodnou v tom, jak dalece vláda respektuje práva a svobody, či jaký je skutečný rozsah demokracie daného režimu.
Občanská neposlušnost se stala běžnější a široce akceptovanou formou protestu na Západě od padesátých let našeho století. Mnozí ovšem stále pochybují, zda je vždy ospravedlnitelné porušení zákona, jestliže jsou k dispozici jiné, legální formy nátlaku a protestu. Vycházejí přitom z obavy, že se tyto nelegální postoje budou rozšiřovat a vzniklé politické klima bude způsobovat pokles úcty k demokratickým postupům. Je to diskuse, která pravděpodobně nedospěje k jednoznačnému závěru. AFC

odkazy
Rawls, J.: A Theory (JI" Justice, kap.6. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1971; Oxford: Oxford University Press, 1972.
Thoreau, H.D.: Civil disobedience. V: Bedau ed. literatura
Bedau, H.A. ed: Civil Disohedience: Theory and Practice. lndianapolis: Bobbs-Merri11, 1979.
Singer, P.: Democracy and Disohedience. Oxford: Clarendon Press, 1973.